Petr Jahoda | cestovatel a fotograf 

Carstensz Pyramid – Puncak Jaya

Nejvyšší hora ostrova Nová Guinea, nejvyšší hora Austrálie a Oceánie, nejvyšší hora mezi Andami a Himálajem Miroslav Caban dne 22.8.2005 jako vůbec první Čech dokončil projekt Seven summits výstupem na vrchol Carstenszovy Pyramidy – Puncak Jaya (New Guinea – Irian Jaya – West Papua). Mirka Cabana doprovázel, cestu a veškerá nutná povolení k výstupu na Carstensz zařizoval Petr Jahoda, prezident Českého klubu cestovatelů.

Ředitel zeměkoule

Tak nějak zněla tisková zpráva. Pouhé suché konstatování, holá informace. Někdo vylezl na nějaký kopec. Ale co všechno se za tím skrývá. Kolik práce, peněz a odříkání, kolik naběhaných kilometrů a hodin v posilovnách či na kole, kolik telefonátů faxů a mailů. Kolik dní v Jakartě strávených s „všemocnými“ úředníky na jejichž podpisu, či razítku závisel osud celé expedice u Mirka Cabana i osud celého jeho velkolepého projektu. Kolik jednání na úřadech, kam se i sami Indonésané bojí chodit. Nejhorší pověst z nich má indonéská tajná služba BAIS, obdoba Sovětské KGB a naší STB. Ještě před pár lety prý její agenti mohli bezdůvodně kohokoli zastřelit, třeba na ulici. Badang Inteligents Strategies, tak nějak je plné znění té zkratky, odpovídají na dotaz moji přátelé. Nikdo v Jakartě to pořádně nevěděl. Majitel hotelu kontroloval, zda mám zaplaceno, než mi poradil jak se tam dostat.

Dalším oříškem bylo povolení od indonéské armády a ředitelství federální policie. Povolení dvou ministerstev, proti tomu byla už hračka. Dva roky vyřizování, několik cest do Jakarty. Bezpočet žádostí, nekonečné hodiny čekání na úřadech. Vizitky, jména, adresy a telefonní čísla v mém diáři se množily geometrickou řadou. Nejtěžší bylo dopátrat se na každém úřadu té správné osoby, která skutečně rozhoduje.

Ředitel zeměkoule. Nevím kde jsem se s tím termínem setkal, ale v Jakartě jsem takových „ředitelů zeměkoule“ poznal nejméně deset. Kdybych neuměl indonésky, nevyřídil bych s nimi absolutně nic. Po dvou letech konečně dostávám zprávu, že povolení k výstupu mohu dostat. Shodou okolností tato zpráva přichází právě v době, kdy se s Mirkem Cabanem domlouváme, že poletíme i kdyby povolení nebylo. Mirek už nemůže čekat. Chce projekt dokončit ještě letos. Srpen je ideální i pro mne. Vybaven Mirkovými fotografiemi, kopiemi pasů a dalšími nezbytnými papíry znovu sedám na letadlo a letím do Jakarty. Doufám, že ne zbytečně. Povedlo se. Za týden posílám Mirkovi SMS s textem: „Přileť, povolení máme. Petr Jahoda.“

Pět dní na to se s ním setkávám už na Guinei. Čekám ho na letišti v Sentani. Další desítky kopií permitů z Jakarty a den na vyřízení dalších, nových povolení místních úřadů na Irianu, která jsem předjednal než Mirek přiletěl. Rozhodující je ředitelství policie a velitelství armády. Ale tady už je to pohoda. S těmito úředníky se znám již téměř deset let. Jsme dobří přátelé. Bez povolení z Jakarty by mi ale ani oni nutné permity nedali. S mými papíry z hlavního města v ruce mi však již zcela bez problémů vystavuje přítel na policii další nutný permit pro místní úřady a doporučení pro armádu, která mi slíbila vydat i poslední „cenný papír“. Za dvě hodiny dostávám i ten. Cesta ke Carstenszově Pyramidě je definitivně otevřená. Následující den ráno odlétáme do Beogy. V Obvyklém místě začátku treku, Ilaze, se chystá nějaká akce a jsou obavy z protiindonéských aktivit OPM (Organizace za svobodnou Papuu). Proto tam letět nemůžeme. Ale to už je jedno. Ilaga, nebo Beoga, z obou vesnic je to ke Carstenszu už jen „kousek“.

To ještě netušíme, že v Beoze budeme muset vyřizovat další povolení pro naše nosiče a že budeme muset čekat celý den na ověření pravosti našich permitů dotazem vysílačkou na velení armády a ředitelství policie v Jayapuře. Byl to bláznivý nápad, chtít zkusit dostat se na Carstensz bez patřičných povolení. Ještě že se nám je nakonec podařilo získat.

Potvrzení od armády o pravosti našich dokumentů nepřišlo další den, ale až následující den ráno. Teprve pak jsme se mohli vydat na cestu ke vzdálenému vrcholu Carstenszovy Pyramidy.

Není letadlo jako letadlo

Na letišti v Sentani nás čeká Eric. Asi dvoumetrový chlap. Když se postaví vedle maličké cessny, vypadá vedle něj jeho letadlo směšně. Cessna je na Guinei nejmenší letadlo. Velorex, to je první asociace, která mne napadla. Poletíme velorexem. Říká se, že uveze až sedm lidí, ale to si nedovedu představit. Váhový limit pro náklad je 350 kg. Když letíme tři, jsem i s bagáží v pohodě, když máme letět čtyři, počítáme každé deko. To žertujeme že nebudeme snídat a před vážením půjde každý na toaletu. Váží se totiž i cestující. Na Mamberámo jsme letěli loni jen dva, ale cessnu jsme „vyvážili“ do posledního kila. Brali jsme stopadesát litrů benzínu pro motor naší lodě.

Tentokrát máme pro změnu hodně horolezeckého materiálu, jídla pro nás a pro nosiče. Lana, skoby, karabiny, vklíněnce, přilby, zimní oblečení… To všechno něco váží, ale vešli jsme se. Eric kontroluje letadlo a vypadá spokojeně. „Lets´ go“, velí s úsměvem a ukazuje na cessnu.

Před několika dny byla v Sentani taková bouřka, že velký proudový dopravní Boeing 737 společnosti Merpati, jímž jsem přilétal z Jakarty, musel nalétávat na přistání dvakrát. Poprvé to pilot „zvednul“ asi sto metrů nad přistávací dráhou. Letěli jsme už s vysunutým podvozkem, otáčky motoru byly na minimu, brzdící klapky z poloviny vysunuty. Zkrátka plný přistávací režim i tomu odpovídající velmi nízká rychlost. Už to vypadalo, že každou chvíli „sedneme“ na zem, když jsme dostali ránu pod levé křídlo. Obrovské letadlo se naklonilo o 15°a cestujícím se zatajil dech. Pilot reagoval okamžitě. Plný tah motorů mne uklidnil. Indonéští piloti jsou jedni z nejlepších na světě. To tvrdím i po nedávné tragédii v Medanu. Jednoznačně kritickou situaci zvládl kapitán letadla s ledovým klidem.

Z reproduktorů se ozvalo vyrovnané profesionální hlášení: „Omlouváme se cestujícím, ale z důvodu špatných povětrnostních podmínek budeme muset půl hodiny kroužit nad letištěm a potom se, pokud bouřka v Sentani zeslábne, pokusíme přistát znovu.“ O tom, že jsme se před chvílí téměř znovu narodili, nepadlo ani slovo.

Podruhé pilot se rozhodl zrušit přistání již ve výšce kolem pěti set metrů, právě ve chvíli, kdy jsem začínal být z „hrbolatého vzduchu“ nad letištěm nervózní. Docela jsem si oddechl. Vracíme se na Biak, hodinu letu od Sentani. Boeing 737 je velké, moderní proudové letadlo, které nedokázalo přistát na kvalitní dráze v Sentani. My dnes poletíme „velorexem“ do vysokých hor. Letiště v Beoze je ve výšce 2000 m nad mořem. Roste na něm tráva, je hrbolaté a má sklon asi 15 – 20°. Malá letiště v horách jsou většiniu takové „skokanské můstky“.Ale na to už jsem také zvyklý. Na všechno se dá zvyknout.

Startujeme brzy ráno, to je počasí v horách Nové Guiney ještě docela klidné. Odpoledne už si s tak malým letadlem do hor žádný pilot netroufne. Dlouhý let nad nekonečnou džunglí, jakých jsem zde zažil již mnoho a konečně se v dálce objevuje Roufaerova řeka. Mám k té řece, citový vztah. Tariku, jak je Roufaerova řeka také nazývána, je jedním z pramenů řeky Mamberámo. To je další z oblastí, které na Guinei patří k „zakázaným“. Loni se nám tam podařilo dostat a nakonec jsme se z Mamberáma doplavili a potom došli až do vesnice Jalime, která je známa právě z knihy Henricha Harera „Přicházím z doby kamenné“. Je nejen o jeho cestě na Carstenszovu Pyramidu". Kromě toho, že v oblasti Jalime dodnes žijí výrobci nejkvalitnějších kamenných seker na Západní Papui, kmen Wanů, se z Jalime dá také dojít ke Carstenszově Pyramidě.

Přeletěli jsme řeku a začínáme se doslova proplétat horami. Nevíme zda se máme bát a nebo fotit. Nevíme co dříve fotit. Divoké scenérie jsou nádherné. Sotva padesát metrů od levého křídla máme vrchol hřebene nějakého pohoří. Většina hor zde teprve čeká na svá jména. Je jich příliš mnoho a jmen je málo… Další hory jsou na pravém křídle. Napjatě vyhlížíme Carstensz. Domluvil jsem s Ericem, že si připlatíme za půlhodinový vyhlídkový let kolem „naší“ hory, ale bohužel z toho nebude nic. Carstenszova Pyramida už se zahalila do oblaků.

Šroubovitou spirálou klesáme do hlubokého údolí, kde je vidět maličké polní letiště a řadu domů. „Beoga,“ ukazuje Eric. Přistáváme do kopce a pak už jen vyndáváme naše batohy. Jsme tady. Cessna, náš „guinejský velorex“, je spolehlivé letadlo.

Jungle Trekking

Z Beogy odcházíme až kolem 11 hodiny. Do další vesnice, kde musíme přespat, to máme jen 3 – 4 hodiny volnějšího pochodu. První den je tak trochu na „rozdýchání“.Po­hodlná pěšina, jen mírný kopec a nakonec nocleh sice ve stanu, ale na verandě kostela. Příjemná vesnice s příjemnými lidmi. To jsem ještě netušil, že mi do rána ukradnou sandály…

Za Mugulipem už začíná prales. Poctivý tvrdý trek, jaké jsou jen zde. Říká se, že na Guinei jsou nejtěžší pralesní treky na světě. Cesta z Beogy ke Carstenszově Pyramidě, patří k těm nejtěžším trekům na Guinei.

Za Mugulipem začínají nejen strmé kopce, ale i bláto. Místy zapadáme i více než po kotníky. Nechápu, jak se nám podařilo, nenabrat si mazlavou kaši do bot vrchem. Ale stejně by to bylo jedno. Odpoledne začínají také potůčky a říčky, takže si stejně dříve nebo později vodu do bot nabereme. Nepromokavá obuv není na takové treky ideální, ale na vrchol Carstenszu ji budeme potřebovat.

Přes to všechno je pro mne džungle na Západní Papui tou nejkrásnější na světě. Miluji ty nekonečné zelené prostory, husté porosty, kde nelze jít jinak než po takřka neviditelných pěšinách. Miiluji ty obrovské stromy s tak hustými korunami, že často i v pravé poledne je dole na zemi pološero. Miluji obrovské zelené listy, rozkošatělé palmy, mechem obrostlé kmeny stromů. Miluji ten věčně vlhký, chladný vzduch, jemně provoněný tlejícím listím. Miluji průzračně čistou vodu v pralesních potocích i tu zlatavě černou v nížinných, rašelinovitých oblastech.

Jediné co v pralese nenávidím, jsou komáři a ratanové šlahouny. Na to první máme štěstí. Několik dní zde hodně pršelo a díky tomu moskyti téměř nejsou. S ratanem je to horší. Ten je vždy a všudypřítomný. Bez ohledu na počasí. Netrvá to dlouho a jsme samý škrábanec. Ratanu se nedá vyhnout. Nejhorší jsou ruce a nohy. Ale s tím jsme počítali. To do džungle prostě patří.

Tempo našich nosičů je domorodé, tedy pro nás vyčerpávající. Máme problém jim vůbec stačit. Jenže jim musíme stačit. Nosiči chtějí každý den dojít někam, kde mají možnost spát chránění před deštěm. To znamená, že dojdeme-li tam v poledne a na další takové místo je to ještě 4 – 5 hodin, jsou ochotní jít dál. Pokud ale přijdeme ve 14 hodin, nosiči už dál nepůjdou. Ztratili bychom tedy půl dne, někdy i celý den, protože další místo může být od toho následujícího vzdáleno celý den chůze a to pak nosiči nevyrazí jindy než ráno. Ale to jsou také věci, které jsou na Guinei obvyklé, znám je a počítám s nimi. Jen nás trošku mrzí, že si cestu nádhernou džunglí nemůžeme vychutnat a že nemáme mnoho času na fotografování. Večer se svalíme do stanu a jsme docela vyčerpaní. Ráno zabalíme a vyrážíme na další etapu. Cesta je daleká a počasí nestabilní. Já i Mirek máme jediný cíl. Být co nejdříve pod stěnou.

Řeky a mosty

Jedno z dobrodružství, se kterým se setkáváme na cestě k vrcholu Carstenszovy Pyramidy, jsou řeky a mosty. Dostáváme se do oblasti kudy mnoho lidí nechodí. Jsme na spojnici Beogy s Tembagapurou, městem uvnitř teritoria těžební společnosti Freeport Indonesia. Na tuto cestu i domorodci potřebují povolení, které ani pro ně není jednoduché získat. Výsledkem je, že touto cestou nechodí téměř nikdo. Tomu odpovídá její kvalita a také mosty na řekách. Buď nejsou vůbec, nebo jsou ve stavu, kdy by se přes ně bála jít snad i kočka, nebo veverka.

Z expedic k Yaliům, znám relativně bezpečné, liánové mosty. Přes ty chodíme už celkem otrle. Hned první most na cestě ke Carstenszově Pyramidě však předčil všechna naše očekávání. Viděli jsme ho již z dálky. Ze země se do výšky asi čtyř metrů pozvolně zvedala jakási pokroucená konstrukce ze slabých větví. Uprostřed řeky se napojovala na suchou větev stromu na protějším břehu. Po chatrné konstrukci se muselo vyšplhat nahoru na větev stromu. Po ní se pak již bez jakékoli opory balancovalo až na strom, po kterém se na druhé straně řeky slézalo dolů. Znamenalo to riskovat pád ze čtyř metrů do kamenitého koryta řeky. Přejití tohoto „mostu“ se jevilo jako slušný výkon i pro horolezce. Přiznám se, že jsem chvíli zvažoval, zda nebude bezpečnější řeku prostě přebrodit. Ale ani to by v silném proudu nebylo jednoduché.

Za mostem jsme si mnoho nepomohli. Cesta kopírovala řeku. Každá skála, nebo skalka spadající do jejího koryta, se musela obcházet vrchem. To s sebou nese nepříjemná stoupání, místy téměř kolmo nahoru a ještě nepříjemnější a nebezpečnější klesání, opět místy téměř kolmo dolů. Vše v abnormálně kluzkém terénu. Někdy se stoupání a klesání vyhnete tím, že přebrodíte řeku, pokud to zrovna proud a uspořádání kamenů v jejím korytě dovolí. Někdy se přechází po kluzké kládě. To je další taková lahůdka. Dravý proud zpěněné vody vám hučí pod nohami a „bere oči“, které se snaží zachytit čehokoli pevného, aby jste vůbec měli šanci udržet rovnováhu. Když už si myslíte, že se vám to jakž takž daří, obvykle vám uklouzne noha, někdy i obě. Nechápu jak je možné, že jsme nikdy nespadli do dravého proudu.

Nejhorší jsou ale traverzy. Obvykle se traverzuje nad divokou řekou v místech, kde došlo k sesuvu půdy, nebo kde to skála dovolí. V obou případech se jde po úzké „římsičce“, kde balancujete na mokrých, kluzkých kamenech a kořenech. Koukáte do dvacetimetrové propasti pod sebou, která obvykle končí peřejemi a doufáte, že nespadnete. Chytáte se poloschnilých lián a chatrných kořenů, na které by jste si normálně nepověsili ani deštník. Tady je to však jediné pojítko s vaším životem. Jak se to dá zvládnout" Věřte, zvyknete si. Na všechno se dá zvyknout.

Obří kapradiny

Když jsme se konečně vyplahočili z pralesa, čekaly nás jedny z nejkrásnějších přírodních scenérií na Guinei. Od nadmořské výšky 3500 m zde v některých oblastech ustupuje prales náhorním planinám, porostlým travou a obřími kapradinami. Ty dosahují výšky přes tři metry. Jsou jako pravěké stromy. Na cestě ke Carstenszově Pyramidě jsou jich celé lesy.

Nahoře jsme nalezli úplně jiný, neznámý, ale nádherný svět. Připadám si, jako bych se najednou dostal skutečně mimo čas. Vidím před očima obrazy Zdeňka Buriana z druhohor a další jeho ilustrace ke knihám Eduarda Štorcha. Jenže tohle nejsou druhohory ani pravěk. Tady je vše najednou v reálu. Jen čekám, kdy se za kopcem objeví silueta dinosaura, nebo z nedaleké jeskyně vyběhne tlupa lovců mamutů. Takový svět jsem nenalezl nikde jinde, než v horách Západní Papui – Irian Jaya.

Zběsile fotografujeme na všechny strany. Tohle a ještě támhle to. „Viděl jsi už tam ty skály“? volám nadšeně na Mirka. „Jo, fantastický“, odpovídá Mirek. ?A támhle ty kapradiny jsi už viděl" Pojď, vyfoť mě tam, jsou větší než já", následuje jeho žádost. Sabotujeme naléhání našich nosičů, že musíme jít, protože k místu noclehu je to ještě daleko. V pralese jsme poslouchali, ale tady ne, tohle je příliš krásné na to, abychom tudy jen tak proběhli.

Náhorní planina

Na náhorní planině nás překvapili komáři. V téhle výšce jsem je nečekal. Naštěstí ale byli „slušně vychovaní“ a neobtěžovali nás přes den. Dokonce ani večer. Než si nás našli, trvalo jim to do rána a to jsme byli ve stanu. Jakmile se rozednilo a oteplilo, zmizeli.

Kromě nádherných kapradin je zde také velké množství květin a ještě sem tam i keře jalovců a rododendronů. Těch však s přibývající výškou a otevřeností planiny ubývá. Přesto je stále čemu se obdivovat. Také výhledy na mírně zvlněnou krajinu jsou na Guinei více než neobvyklé. I tady je to pořád do kopce a z kopce, ale zdejší pahorkatina již nemá ten nepříjemně strmý sklon a navíc ji poměrně často střídá i delší rovina. Také se zde člověk nemusí pořád prodírat hustým porostem jako v pralese.

Dalšími živočichy obývajícími planiny ve výšce kolem 3500 m jsou brouci, ptáci, ještěrky a zřejmě i žáby. Usuzuji tak proto, že v noci je planina plná zvuků, podobných právě „žabím koncertům“. Ještěrky a brouky jsme viděli, ale žáby bohužel ne.

Nádherné je i obrovské údolí s průzračně čistou řekou Derewo. Vine se podél hradby Sněžných hor trávou, kapradinami a bažinami náhorní planiny. Obtéká menší „kopečky“ a meandruje na rovině. Překračovali jsme ji v ústí malého kaňonu. Břehy lemované světlou travou, pokřivené stromové kapradiny, kamenité koryto řeky s křišťálově čistou vodou. Pohádkový svět…

Noc přináší i jiné nádherné zvuky. Naši nosiči se ubytovali v jeskyni. My máme svůj stan nedaleko od nich. Celou noc se choulí k ohni, který jim dává teplo. Oblečení a boty, jsou věci, které většina z nich nemá. Z večera a někdy i v noci nádherně zpívají společně se ženami, které vzali s sebou. Mám digitální mini diktafon díky němuž nahrávám ve formátu MP 3 nejprve přes stěnu stanu, zpěv doprovázený kapkami deště dopadajícími na tropiko. Posléze jsem si přisedl k nosičům, kde pro změnu nahrávám zpěvy Damalů, doprovázené praskáním dřeva v žáru ohně. Inu, pro rozhlas to nebude, ale vzpomínka úžasná.

Sněžné hory

Pegunung Maoke, je indonéský název hor do kterých míříme. Do angličtiny se překládá jako Snow Mountains, tedy Sněžné hory. Jimi končí plató Kembalo. Právě ony jsou vstupní branou ke Carstenszově Pyramidě. Dostáváme se do blízkosti Larsonova jezera, kde nás čeká první stoupání. Hned za nádherným křišťálově průzračným, sytě černým jezerem se dostáváme k prvnímu „lezení“. Míříme do sedla ve výšce 4.200 m, ale cesta k němu je téměř kolmá. Ano, tady už se střídá ostrá skála, s hlínou a dřevinami.

Asi dvě stě metrový úsek překonáváme celkem snadno. Za ním je další jezero s nádhernými horami okolo. Procházíme kolem něj. Naši nosiči nás zase ženou co nejrychleji dál. Cesta je daleká a čeká nás ještě sedlo ve výšce přes 4400 m. Napadne-li tam sníh, nebo se vytvoří led, neprojdeme. Snažíme se jít co nejrychleji, přesto zběsile fotografujeme. Alespoň na „malý foťák“, utrhujeme si pozlátka ze stromečku jako děti. Aspoň jednu fotku…

Další stoupání, další sedlo, ne ještě to není to nejvyšší. Další jezero a další „trhák“. Nahoru mezi dvě velké skalní věže. Dolomity" Ne. Snad Cerro Torre" Marně hledám přirovnání pro krásu hor, kterou před sebou vidím.

Konečně jsme nahoře. Ještě stále to ale není ono. Ještě jedno údolí a pak asi 40 – 60 metrů téměř kolmou stěnkou. Tam je Novozélandské sedlo. Ale já nestíhám. Mraky se roztrhly a vidím první ledovce. Sněžné hory v plné kráse. Jejich divokost dokresluje hra mraků, převalující se na vrcholech. Fotím, filmuji, znovu fotím a ještě jednou filmuji. S každým závanem větru jsou hory jiné.

Zdržel jsem se dlouho. Zatím mi všichni utekli. Mirek už stojí v Novozélandském sedle. Je nahoře první. Naši nosiči jsou ještě jako malé, téměř neviditelné tečky ve stěnce vedoucí do sedla. Budu mít problém skupinu dohnat, ale stejně dělám ještě jeden záběr a ještě jednu fotografii. Do údolí musím běžet. Vím, že skupina na mne nebude čekat. Za chvíli se může pokazit počasí a začít sněžit. Nosiči spěchají do Base Campu v údolí jezer, o dvě stě metrů níže.

Mirka a nosiče jsem dohnal až na křižovatce cest do Tembagapury a kotliny Merental. Nosiči začali povídat něco o tom, že by chtěli jít rovnou do Tembagapury. Ani jsem se nezastavil a pokračoval dál. Jen jsem prohodil k Mirkovi ať jde rychle také. Takto blízko od cíle by mohli nosiči začít stávkovat. Křičí za mnou a tak jim přes rameno odpovídám v Indonéštině. „Za chvíli budeme v Base Campu a tam si promluvíme.“ Nedal jsem jim šanci k diskusi. Nadávají, ale jdou odevzdaně za námi.

Scházíme obrovskou skalní rozsedlinou. Jdeme již jen po holé skále. Ostré tak, že se obáváme o nohy našich nosičů. Jdou bosí. Jsou to tvrdí chlapíci. Zlézáme krátký, téměř kolmý úsek a jdeme k poslední sestupové hraně. V tom se to stalo. Na malou chvíli se oblaka opět roztrhla a my jsme konečně uviděli část stěny Carstenszovy Pyramidy.

Stěna

Kdo ji jednou spatřil, touží po ní. Je jako krásná žena. Svádí Vás, ale chová se odmítavě. Ukáže se Vám v celé své kráse, vyzývavá, ale nedostupná. Nedá vám spát, stejně jako nám…

Když jsem ji poprvé spatřil, vyvolala ve mne smíšené pocity. Stála tam, majestátní, horní část měla skrytou v mracích a spodní část zakrýval konec velké skalní rozsedliny, přes kterou jsme scházeli do Base Campu. Dělilo nás od sebe Údolí jezer, ale přesto byla strašně blízko a strašně veliká. Dokázala zakrýt celý obzor.

První pocit, který jsem si uvědomil, byl respekt. Velký respekt, před touto neznámou, nádhernou stěnou. Jasně jsem cítil, že to není strach, ale „jen“ respekt. Druhý, ještě silnější pocit, který jsem si uvědomil v zápětí, byla výzva. Ta stěna mne jasně provokovala. Od prvního okamžiku jsem věděl, že do ní musím. Znáte ten pocit. Srdce Vám najednou začne bušit a jednáte iracionálně. Zrychlíte krok, i když víte, že jste ještě příliš daleko, aby jste si na tu stěnu mohli třeba jen sáhnout. Ten pocit je nádherný, ale netrvá dlouho, nakonec zvítězí rozum a vy víte, že dnes se dostanete do Base Campu a zítra se na stěnu půjdete teprve podívat. Když budete mít štěstí, uvidíte ji večer celou. Když ne, tak třeba až ráno. Ale kousek toho pocitu ve vás zůstane až do té doby, než se vydáte na cestu k vrcholu. Velká výzva, to bylo to, co jsem vnímal nejsilněji.

Stěna Carstenszovy Pyramidy je vysoká cca 500 – 600 metrů. V horní části je přerušena obrovskou skalní římsou, na niž ústí dva veliké kuloáry. Spodní část stěny, cca 300 m, je ukloněna pod úhlem 10 – 15°. Horní část stěny, cca 80 m, je téměř kolmá. Vrcholový hřeben Carstenszovy Pyramidy je značně členitý a exponovaný. Skála je místy tak ostrá, že je nutné ji lézt v rukavicích. To má na druhé straně výhodu, že „drží“ i když je mokrá.

Vrchol Carstenszovy Pyramidy byl zdolán několika cestami. Od nejjednodušší „Harrerovy normálky“ až po úžasnou „diretku“. Když se nám celá stěna poprvé ukázala, asi na dvě hodiny, bedlivě jsem ji pozoroval. Probudil se ve mě ani ne tak horolezec, jako „skalkař“. Neviděl jsem před sebou nic jiného než diretku. Zapamatoval jsem si každý její kousek. Diretka mne provokovala nejvíc. Věděl jsem, že na ni nemám. Horolezec jde, „kudy hora pustí“, pro něj je důležité dosažení vrcholu hory. Ve mně se v tu chvíli ale probudil skalkař, pro kterého je důležitá cesta. Samozřejmě, že jsem chtěl také dosáhnout vrcholu hory a nebyl jsem ochoten jej obětovat pro diretku. Na druhé straně jsem věděl, že bude-li počasí a dostatek času, chci ji alespoň zkusit. Bylo mi jasné, že není v mých silách vylézt Carstenszovu Pyramidu tou nejtěžší cestou, ale chtěl jsem to zkusit.

Nakonec zůstalo jen u snu. Počasí se výrazně zhoršilo. Celá hora se obalila sněhem a ledem. Vylezli, jsme ji ale do diretky by se v té době nepustil ani blázen. Nevadí, alespoň se mám na Carstensz proč vrátit. Lidé by si přeci měli plnit své sny…

Tropické lezení

Největší umění prý je, počkat si na počasí. Za deset dní pod Carstenszovou Pyramidou jsme ji viděli ve všech jejích podobách. Slunečnou, zamlženou, deštivou, zasněženou i zaledněnou. Vychutnali jsme si ji do sytosti. Přivezli jsme stovky jejích fotografií. Dala nám vše co nám mohla dát.

Nepustila nás však až na vrchol hned při prvním pokusu. Za pěkného počasí jsme vylezli na hřeben. Svítilo slunce, bylo teplo, Carstenszova Pyramida byla suchá a skála krásně držela. Pak jsme se ale malinko zdrželi v jednom těžším místě a také hledáním jiné cesty. To rozhodlo.

„Čočky“ ukázal najednou Mirek nahoru. Byly tam. Zlověstné tmavě šedé až černé malé obláčky čočkovitého tvaru na jasné obloze. „Signalizují do hodiny radikální změnu počasí. Jdeme dolů!“, rázně zavelel. V horách byl vůdce Mirek. Já jsem zodpovídal za cestu do Base Campu a zpět. Hory a jejich vrchol byly v Mirkově režii. A s vůdcem se nediskutuje. Bez řečí jsme začali slaňovat.

Mirek se nemýlil. Za hodinu nás to pěkně vypláchlo. Zatáhlo se a z oblohy padaly proudy deště. Slaňovali jsme potoky vody, místy i vodopády. Z lana a ze slaňovací osmy teče voda proudem přímo na moje kalhoty. Z přilby teče a vítr mi kapky strhává do obličeje. Je mi to jedno, protože při slaňování z lana stříká voda na všechny strany jako z pokaženého kohoutku. Notná dávka míří i do mého obličeje. Jen prskám a dotahuji si kapuci i bundu u krku. Po rukou mi stéká voda do rukávů. Mám je mokré až po lokty. Rukavice váží snad dvě kila. Zažili jsme regulérní kaňoning ve výšce kolem 4500 metrů nad mořem, ale dostali jsme se bezpečně zpět.

Do Base Campu jsme přišli už v pohodě. Boty jsme měli mokré, nateklo nám do nich vrchem, ale jinak jsme byli suší. Nepromokavé outdoorové matriály fungují jako kouzelný dědeček v pohádkách…

Zimní lezení

Tlaková níže se usídlila přímo nad Carstenszem. Celé noci i dny prší a k ránu i v Base Campu každý den sněží. Včera se hora kompletně oděla sněhem a ledem. Náš čas zde se krátí. Nejpozději za tři dny musíme odejít. Dohoda je jasná. Stejná jako včera. Nebude-li v jednu ráno pršet, ve dvě vyrazíme. Jenže včera pršelo až do čtyř. Přes den jsme alespoň usušili boty a ponožky nad benzínovým vařičem.

Přesně za pět minut jedna přestalo pršet. Je zataženo, ale přes oblaka prosvítá měsíc tak silně, že nepotřebujeme ani čelovku. Stěna je vysněžená a už dole na skalách je místy led. Přesto postupujeme dost rychle. Už to známe, lezli jsme tudy před pár dny. Téměř kolmá stěnka pod hřebenem nám dala trošku zabrat. Nahoře jsme za svítání.

Na hřebeni je asi patnáct centimetrů čerstvého sněhu. Terén okolo vypadá jako v Alpách. Lezení ve sněhu je, mnohem těžší než po „čisté“ skále, ale o to více mne vzrušuje. Prožívám novou euforii. Už je jasné, že počasí vydrží. Když nic jiného, bude sněžit, ale určitě nahoře ještě několik hodin nebude pršet. A sníh nám nevadí. Jen led na skále pod sněhem je zrádný a nebezpečný.

Na vrcholovém hřebínku je několik technicky náročnějších míst. Znamená to zdržení, ale v tuto chvíli je nám to jedno. Mraky sem tam sednou maličko níž a proto jsme chvílemi v mlze a chvílemi sněží. To jen zvyšuje moji euforii. Jsme téměř na rovníku. „Tohle je tropický sníh, tropický sněžný kopec“, volám na Mirka abych mu také zvedl náladu. Neslyší mne, moje slova zřejmě zanikla ve větru.

Pod vrcholem už je místy možná i pětadvacet centimetrů sněhu. Poslední úsek není těžký. Je jako odměna těm, kteří vytrvali. Fotím Mirka jak stojí nahoře a filmuje mne.

Dokázali jsme to. Jsme nahoře!

Vrchol Carstenszovy Pyramidy

Stojíme na nejvyšším vrcholu Austrálie a Oceánie. Carstenszova Pyramida nám dovolila dojít až nahoru. Mirek filmuje a já rukávem bundy shrnuji deseticentimetrovou vrstvu sněhu z vrcholové pamětní desky. Kromě lesklého kovu se objevuje také Britská vlajka. Za chvíli k ní přibude i Mirkova. Právě jako první Čech dokončil projekt Seven summits, proto ji zde nechává. Patří Carstenszu. Já mám to štěstí, že mohu být prvním člověkem, který mu k tomuto obrovskému úspěchu gratuluje.

Slova se zadrhávají. Nejen Mirkovi vlhnou oči. Chlapi v životě mnoho nepláčou, ale někdy přece jen musí emoce ven. Mirkovi se právě musely promítnout před očima všechny ty předešlé kopce. Everest bez kyslíku, Vinson v Antarktidě, Mc Kinley na Aljašce, Kilimanjaro… Ale také Mirkova, žena, jeho dvě děti, všechno to odříkání, zařizování, shánění sponzorů… Nic v životě není zadarmo.

Počasí je nám nakloněno. Přesto, že hora už se začala halit do mraků, ještě nám ukázala všechny výhledy. I na vrcholové foto nám na chvíli udělala hezké počasí. Fotíme se vzájemně, a pak vše dokola. Z vrcholu je vidět i do největšího zlatého dolu světa. I ten fotografujeme, protože on je příčinou všech problémů okolo Carstenszu. Kvůli němu je tak obtížné získat povolení k výstupu na vrchol. Právě kvůli tomu, že je do něj z hory tak dobře vidět.

Mirek ještě volá satelitním telefonem přímo z vrcholu domů svojí ženě. Co na tom, že „doma“ je právě půl čtvrté ráno. Musí se s ní podělit o svoji radost. Bez ní, bez její podpory by projekt Seven summits nemohl dokončit. I tady po chvíli jeho hlas zní přerušovaně. Není se čemu divit. Snažím se neposlouchat, ale nejde to. „Jen se musíme ještě vrátit dolů…“, končí hovor Mirek.

Z vrcholu odcházíme beze slov. Každý jsme plný svých pocitů, se kterými musíme být sami. Je nám jasné, že cestou dolů zase zmokneme, ale co na tom. To už teď není ani trošku důležité…

Freeport Indonesia

Zlato, stříbro, měď. Některé prameny hovoří až o sedmi milionech dolarů čistého zisku denně. To je povrchový důl Freeport Indonesia. Ale nenechte se mást. Skutečným vlastníkem této společnosti je Freeport – Mc Moran, Louisiana, USA. Jedná se o největší a nejbohatší zlatý důl na světě.

Za léta těžby vznikla v horách Západní Papui obrovská „díra do země“ viditelná i z oběžné dráhy. Bohužel také z vrcholu Carstenszovy Pyramidy. Freeport Indonesia značně devastuje přírodu v okolí dolu na Papui. Je ale zároveň je i největším daňovým poplatníkem v Indonézii. Většina peněz z Freeportu jde do Jakarty. Domorodci na Papui nedostanou z velkých zisků prakticky nic, přestože Freeport ničí jejich zemi, která je však pod správou Indonésie. Také proto je zde stále „živý“ politický problém a občasné aktivity OPM (Organizace za svobodnou Papuu).

Velmi zapeklitá situace. Důvod, proč je nejlepší existenci Freeportu a dolu v těsné blízkosti Carstenszovy Pyramidy co nejvíce utajit. Tají se však neutajitelné. Tají se to, o čem celý svět ví. Tají se to před turisty. Proto povolení ke zlezení vrcholu Carstenszovy Pyramidy schvaluje indonéská tajná služba, ředitelství národní policie a dvě ministerstva. Proto se tato povolení po příletu na Iriajn Jaya „dublují“. Proto se všechna povolení donekonečna kontrolují. Občas prý zavítají indonéští vojáci i do Base Campu, kontrolovat horolezce, kteří před tím byli zkontrolování nejméně desetkrát. Co kdyby přece jen někdo proklouznul bez vědomí BAIS…

Uměle se vytvořila řada překážek, aby se na Carstensz dostalo co nejméně lidí. To je jediná ochrana před tím, aby informace o činnosti Freeportu neprosákly na veřejnost. Jediná ochrana aby se nevědělo to, co se dávno ví…

Maximum informací a fotografie naleznete na www.CarstenszPapua.com

Vybavení na tuto expedici poskytly firmy: