Sponzoři
S HORSKÝM KOLEM NA „DNO AFRIKY“
Když se řekne Afrika, lidem se vybaví spousta věcí. Vzpomenou si na lvici Elsu a seriál Daktari, poušť Saharu nebo nádherné savany s typickými akáciemi.
Málokdo ale měl to štěstí se do Afriky aspoň jednou podívat. Ucítit tu vůni sluncem spálené trávy, prachu a dobrodružství. Vůni Afriky. Pro to všechno jsem si Afriku zamiloval. Vracím se na místa známá, snažím se ?objevovat" místa nová. Vím, že neobjevená místa v Africe již téměř nejsou, ale to nevadí. Objevuji si je pro sebe. Podařilo se mi to právě na „dně“ Velkého afrického příkopu, kam jsem se vypravil na horském kole.
Keňa je jednou z turisticky nejrozvinutějších afrických zemí.
Jsou zde vysoké hory Mount Kenya a Kilimandžáro. Hory tak vysoké, že jsou na vrcholcích pokryté ledovci. Naopak u moře, nedaleko Mombasy, je podmořský národní park s nádhernými korály a pohádkovým potápěním. Bezpočet národních parků doslova „našlapaných“ zvířaty je hlavním lákadlem pro turisty. Právě zde, v Národním parku Meru, nedaleko od hlavního města Nairobi, žili manželé Adamsonovi a jejich lvice Elsa.
Keňa je také hned po Etiopii africkou zemí nejbohatší na dosud přírodně žijící národy. Masajové, Kwawiové, Rendillové a další. Joy Adamsonová kdysi kreslívala jejich portréty. Ty desítky let se na nich příliš nepodepsaly. Stále jsou to pastevci, přírodními barvami si zdobí speciálně tvarované účesy z hlíny, ženy chodí polonahé, zdobené nepřeberným množstvím korálků, a muži Turkanu dodnes nosí zápěstní nože. Od dob objevitelů Afriky se v odlehlých částech Keni skutečně mnoho nezměnilo…
Přežil jsem cestu smrti
O tom jsem se chtěl přesvědčit i já. A vydal jsem se na kole navštívit tyto přírodní národy. Do Dna Afriky, jak jsem si místa na severu Keni sám pro sebe pojmenoval. Vydal jsem se tam sám, i když mě od toho zkušení cyklisté odrazovali. Tato oblast je v období sucha strašlivě teplá. Někde se teplota (ve stínu) vyšplhá hodně přes 55 °C. A to jsem ještě o ten stín pod vzrostlými akáciemi musel bojovat s velbloudy. To ale nebyl jediný problém. Často jsem projížděl neobydlenými, značně odlehlými oblastmi. Jakákoli pomoc by se tady počítala ne na dny, ale na týdny. Jsou tu jen neupravované cesty pro terénní vozy, které mnohdy vůbec nejsou vhodné pro cyklisty. Namátkou: písek nebo cesty plné kamenů s tak ostrými hranami, že proříznou plášť kola jako nic. Musel jsem také vést neustálý boj s nedostatkem vody, jíž jsem nedokázal uvézt více než jedenáct litrů. Ani setkání s divoce žijícími zvířaty, jako jsou sloni nebo šelmy, člověku na klidu nepřidá. Jakékoli delší zastavení, třeba kvůli závadě, v této končině znamená smrt. Mně se to nakonec všechno podařilo překonat. S velkým fyzickým vypětím jsem dojel tam, kam jsem mířil – za Sambury, Turkany, El Moly a Rendilly. A náročnost výpravy se mi splatila v celé její kráse. Zažil jsem ještě „původní“ Afriku a napsal z cesty knihu. Chystám se tam znova. Držte mi palce.
autor je prezident Českého klubu cestovatelů a zakladatel magazínu CESTOPISY